„Den se pomalu schyloval k večeru. Zpěv ptáků utichal, pouze z dálky bylo slyšet houkání sov. Moře monotónně šumělo, jen občas se vlna hřmotně rozbila o útes. Slunce se sklánělo k západu – již brzy se mělo nabodnout na hřebeny hor v dálce, spíše tušených než opravdu viděných. Někdy za velmi jasného počasí je možné na obzoru spatřit sněhem pokryté stříbřitě se třpytící štíty horských velikánů, které se s neochvějnou jistotou příkře zvedají na hranici naší země, téměř kolmo, jako by je tam někdo zarazil. Aspoň se to říká – nikdy jsem tam nebyl, ale určitě to tak musí být.
Na chvíli jsem se zahleděl do dáli na západ a zasnil se, takže jsem si až po nějaké době uvědomil, že se zvedl vítr a od Severní marky se k nám ženou těžká mračna. Také moře začalo být neklidné a čím dál větší vlny narážely na útesy.
Rozběhl jsem se k přístavišti, abych utekl bouřce. Zpočátku se mi běželo dobře a cítil jsem příjemné vzrušení, jak do mě narážely poryvy větru, na tvář mi dopadaly první velké kapky deště a v uších mi zněl stále silnější hukot. Utíkal jsem, jako bych měl křídla a necítil žádnou únavu. Měl jsem pocit, že mohu doběhnout až na kraj útesu, skočit z něj dolů a pak plavat až na Ostrov a ještě dále…“
„No dobře, Slavoji,“ přerušil vyprávějícího chlapce otec, starší muž s prošedivělými vlasy. „Myslím, že jsi chtěl mluvit o něčem jiném. Tak se vrať na zem a pokračuj. Běžel jsi do přístaviště.“
„Běžel jsem do přístaviště,“ pokračoval Slavoj rozpačitě, „a po počáteční euforii mě přepadla únava. Dech se mi krátil a nohy se začaly podlamovat. Bylo mi jasné, že bouřce neuteču, tak jsem chtěl aspoň najít nějaký úkryt, kde bych ji mohl přečkat. Slýchal jsem, že ve srázech útesů jsou jeskyně, kde hnízdí ptáci a kde bych se i já mohl schovat, proto jsem zamířil na kraj útesu a chtěl z něj slézt.“ Na chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel, čím navázat, promnul si ruce, a pokračoval.
„Ale ještě předtím, než jsem začal šplhat, mě zaujalo něco na moři. Už se stmívalo a nad vodou se rozsvěcovaly první hvězdy, které se zrcadlily na hladině. Záhy je však zakryly těžké mraky, ale mně se pořád zdálo, že se daleko na moři něco třpytí – něco podobného hvězdám. Myslel jsem, že se mi to jenom zdá, ale potom jsem uviděl jeden z těch zářících bodů blíže. Nemohla to být hvězda, protože už bylo úplně zataženo. Zahleděl jsem se tam a připadalo mi, jako by to byl nějaký stříbrně zářící člun. Přemýšlel jsem, kdo by mohl být v takovém počasí na vodě, zvláště v takové skořápce. Bylo jen otázkou času, kdy jej nějaká vlna vyhodí na útes.
Chtěl jsem na něj křičet, ale v tom propukla strašlivá bouře. Náhlý poryv větru byl tak nečekaný a silný, že mě málem shodil do moře, blesky s ohlušujícím hromobitím trhaly skály, provazce deště bičovaly zemi…“
„Ehm,“ připomněl se otec.
„Zkrátka,“ začervenal se chlapec, „nastal strašný nečas. Chtěl jsem někam zalézt, ale ta stříbrná věc na moři mě pořád přitahovala. Myslel jsem si, že je to bludička, která mě chce svézt z cesty a utopit, ale přesto jsem si nemohl pomoct. Začal jsem šplhat po skále dolů a přitom neustále sledoval tu věc. Překvapilo mě, že se i přes mohutné vlny drží na hladině, dokonce se mi zdálo, že se vznáší těsně nad ní, aniž by ji vlnobití jakkoli ohrožovalo. Vtom jsem uklouzl na mokrém kameni a spadl do moře. Útes byl v tom místě víceméně kolmý, takže jsem se nerozbil o skalní výběžky, ale spadl přímo do vln. Nějak se mi podařilo vyplavat na hladinu, ale vlny se přese mne převalovaly a věděl jsem, že už dlouho nevydržím. Zalykal jsem se vodou, dávil se, v očích mě štípala mořská sůl. Rukama a nohama jsem zoufale mlátil kolem sebe v beznadějném boji o život. Modlil jsem se ke všem vodním bohům a proklínal svou zvědavost…
No, nakonec mě zachránilo to, co způsobilo tuhle situaci. Už už jsem se potápěl vysílením, vody se za mnou zavřely, když jsem uviděl, jak nade mnou něco září. Sebral jsem poslední zbytky sil a vyplaval zpět nahoru. To, co jsem spatřil, mě udivilo natolik, že jsem málem zase přestal plavat a byl bych se snad utopil. Asi půl sáhu nad rozbouřenými vodami se vznášel stříbrný člun neznámého oválného tvaru, velký asi jako pramice, ale se špičatou přídí i zádí, bez vesel, bez viditelné posádky. Svítil, jako když se měsíční paprsky odrážejí od vyleštěného stříbra a přesto byl vyrobený ze dřeva.
Počkal jsem na vlnu, která mě vyhoupla výše, zachytil se okraje loďky a převalil se přes její okraj dovnitř. V tu chvíli jako by veškerá bouře kolem mě ustala. Člun se nezmítal divoce nad vlnami, nýbrž klidně plul směrem k pevnině a podél ní, neohrožován vodou, větrem ani útesy. Naplnil mě pocit bezpečí, prostě jsem nějak věděl, že se mi v té loďce nemůže nic stát.
Chvíli jsem jen tak bezvládně ležel snaže se popadnout dech a uvědomit si, co se vlastně stalo. Pak jsem se převrátil na bok a teprve v té chvíli si uvědomil, že vedle mě někdo leží. Byl to mladík asi v mém věku, oděný v prosté bílé říze, prostovlasý, ruce složené na prsou. Boty neměl, zbraně taky ne, oči zavřené… Myslel jsem, že je to nějaký pohřební rituál a zalekl se hněvu bohů, ale pak jsem si všiml, že je živý. Dýchal velice pomalu a zřejmě hluboce spal. Přemítal jsem, co je to za kouzla, ale mnoho času jsem k tomu neměl.
Zničehonic totiž zpod hladiny vyskočil obrovský had, zakousl se do chlapcova těla a strhl ho do vody. Než jsem se vzpamatoval, zmizeli oba v hlubinách. Zmocnilo se mě zděšení. Schoulil jsem se na dno člunu a se strachem čekal, až si had přijde i pro mě. To se však nestalo.
Nevím, jak dlouho jsem tak ležel s tváří přitisknutou ke dřevu, ale když jsem se odvážil znovu vystrčit hlavu, uviděl jsem něco úžasného. Všude kolem mě byly podobné čluny- musely to být ty zářící body, které jsem předtím viděl v dálce. Za bouře určitě připluly až sem… Dobře, možná jich nebylo až tak hodně, ale dvacet určitě – a to mluvím jen o těch, které jsem měl v dohledu; muselo jich tam být mnohem více.“ Chlapec se zdál rozčílený. Čím dále více se vžíval do svého vyprávění, už opustil svůj básnický sloh a mluvil o překot, rychle a často nesouvisle.
„Ale některé byly prázdné, děravé a potápěly se – ty taky přestaly svítit. Staly se z nich vraky, které šly ke dnu. Pak se vynořil zase ten had a prorazil další člun, převrhl ho a stáhl do hlubin další tělo, tentokrát nějakou dívku. Po chvíli se vynořil znovu a chystal se skočit do další loďky, ale tu se znenadání odkudsi z nebe snesl jestřáb, zatnul do plaza pařáty a odnesl ho pryč. Víte, oni jsou u nás ve Východní marce jestřábí posvátní – říká se, že jsou v přízni našeho markraběte – nebo že je markrabě v jejich přízni, zkrátka že jsme s nimi zadobře a že nás chrání. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale teď jsem to viděl na vlastní oči! Jak přiletěl a zakousl toho hada…“
„Hrome, synku, neodbíhej pořád a pokračuj!“ vybídl ho netrpělivě otec.
„Nemohl jsem ho sledovat, protože se zpod hladiny vynořil jiný had a sápal se do další loďky a kousek vedle další had a další a další. Stejně tak se shůry začali snášet jestřábi a zachvacovat ty bestie. Vypadalo to už, že mají vyhráno, ale pak jsem viděl (kdo ví, kde se tam vzala) jak na jednom potápějícím se člunu stojí postava, zlověstně syčela, v ruce luk a začala střílet po jestřábech. Měl jsem srdce v gatích, ale nemohl jsem se přestat dívat. Ta ale uměla mířit. Tady u nás umíme s lukem všichni, ale s ní bych se věru měřit nechtěl. Co rána to zásah. Pak zbylí jestřábi uletěli a ta bytost se rozhlížela po člunech. Spatřila i mě, a když se naše pohledy střetly, uviděl jsem ty její hadí oči, úplně z toho mrazilo a snad jsem i zaslechl zasyčení. Znělo to ale tak nějak pohrdavě, byl jsem jí zřejmě úplně ukradený… Když zrakem přeběhla všechny čluny, napjala luk a vystřelila po jednom spícím. Myslel jsem, že s ním bude konec a že postřílí všechny, ale to jsem se šeredně spletl. Když šíp doletěl k člunu, změnil směr, obrátil se a zabodl se přímo do hlavy toho střelce. Ten nestačil vydat ani hlásek a padl naznak do vody. Skočil jsem ze svého člunu do vln (bouře a vlnobití už mezitím trochu utichlo a já dočista zapomněl na ty vodní hady), abych doplaval k tomu střelci a podíval se, kdo to byl, ale jeho tělo už tam nebylo, jen hnusně zelená voda v místě, kam padl. Nechtěl jsem se té jedovaté vody dotýkat, ale vlnka mi ošplíchla obličej – pálilo to jako čert, takovou bolest jsem ještě nezažil. No a pak jsem upadl do mdlob…“
Slavoj se odmlčel a mimoděk si poškrábal ošklivou spáleninu na líci. Všem okolo stolu bylo chlapce líto – bylo zřejmé, že bude mít až do konce života zohyzděnou tvář. Nikdo se neměl k tomu, aby dále mluvil, přesto se po chvíli ozval jeden z posluchačů, kteří až dosud mlčeli a bedlivě poslouchali každé chlapcovo slovo.
„No… a co bylo dále?“
„Nevím,“ odvětil posmutněle a zamyšleně Slavoj. Hned se ale vzpamatoval a dodal: „Opravdu netuším. Když jsem se probral, ležel jsem na pláži o kus dále a vedle mě byly nějaké lidské stopy, které ale postupně smýval příboj. Když jsem se vzpamatoval, všiml jsem si, že nedaleko mě je u břehu jedna z těch lodiček a v ní byl mladý muž v bílém. Ta loďka ale vypadala, jako by byla stará staletí, rozpadala se a už vůbec nesvítila a nebyla stříbrná.
Vytáhl jsem ho na břeh a rozběhl se po okolí hledat další čluny. Našel jsem jich ještě několik a vytáhl z nich ty lidi, někteří vypadali opravdu zvláštně, jako by to ani nebyli lidi, ale elfové nebo trpaslíci; promiňte,“ a nesměle pohlédl na okolo sedící. „Určitě jich bylo v okolí ještě více, ale nenašel jsem je. Kdo ví, co se s nimi stalo. Ale vy,“ pohlédl na své posluchače oděné v bílých rouchách a jeho hlas zněl najednou vzrušeně, „vy jste tady určitě byli poslání s nějakým vznešeným posláním, přestože, jsou-li vaše slova pravdivá, si nepamatujete nic z věcí minulých a neznáte ani svůj původ.“ Zahleděl se nepřítomně do dálky. „Nevím, jaký je váš osud, to vědí jenom bohové, ale pevně věřím tomu, že budete utvářet podobu tohoto světa. Proto jsem vás taky přinesl z pláže sem do otcova domu. Váš osud…“ mluvil náhle jako ve vytržení, jakoby uzřel veliké a vzdálené věci; snad se mu pro tuto chvíli dostalo daru vidění věcí budoucích, či snad jen blouznil. „Váš osud vás přenese přes hranici naší Marky, ba celého Trirogu, snad je vám dáno překročit hranice Nihilu, budete létat na křídlech větru a utvářet dějiny světa. Přinesete mír a rovnováhu, vykořeníte zlo z lesů a zahubíte bestie spící pod horami, pohnete skálami! Vašim příchodem nastává konec světa takového, jak ho známe, nastane veliká změna, vím to! Přinášíte nám spásu!“
Skupinka posluchačů v bílých řízách seděla nehnutě, neschopna slova ohromena chlapcovým vytržením.
„Anebo zkázu…“ zamumlal trpce Slavojův otec a oči mu znepokojeně zableskly zpod nepoddajného obočí.
„Takže, vy si opravdu nic nepamatujete?“ nadhodil Slavoj nesměle, když seděl s nalezenci před otcovou chatrčí a učil je plést sítě.
„Nic,“ odpověděl jeden z nich za souhlasného přikyvování ostatních. „První, co si, vybavuju, je chvíle, kdy mě někdo táhne za ruce po písku.“
„To jsem tě tahal z člunu,“ potvrdil Slavoj. „Ale něco přece muselo být už předtím. Vždyť nikdo z vás není novorozeně, všichni jste už museli aspoň něco prožít. A soudě dle toho, co provázelo váš příchod, bych se vsadil, že to muselo být něco pozoruhodného. Zkuste si vzpomenout.“ Slavoj dychtivě přeskakoval očima po všech přítomných čekaje odpověď.
„Bohužel,“ odpověděl zase jiný. „Má paměť končí – nebo začíná – ve chvíli, kdy ležím na pláži a vykašlávám slanou vodu. Snad si nejasně vybavuju plavbu na člunu, jemné pohupování nad vlnkami, ale taky je možné, že jsem si tu vzpomínku podvědomě vymyslel na základě tvého vyprávění…“ Odmlčel se, protáhl ztuhlé klouby a dodal: „Připadám si, jako bych spal snad tisíc let – nevědomí beze snů, bez rušení, klidné jako smrt… Brr…“ otřásl se. „Ať se se mnou dělo, co se dělo, jsem rád, že jsem tady.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Ale… kde to vlastně jsme?“
Slavoj si s odpovědí dával načas. Ještě chvíli pozoroval ostatní, zda mu o sobě něco neprozradí, ale všichni jen krčili rameny dávajíce tak najevo, že nemají čím doplnit výpověď svého druha.
„Tohle je náš svět,“ začal Slavoj zvolna. „Louky, moře, hory, pastviny, lesy…“ Rukou opsal veliký kruh, jako by chtěl pojmout vše, co vyjmenoval. „Na pastvinách rostou kytky, trávy, prohání se tam zvířata a žerou je… Zvířata žerou kytky, ne kytky zvířata – aspoň většinou.“
Zasmál se svému vtipu, ale když viděl, že jeho pobavení ostatní nesdílejí, pokračoval: „Naše země se jmenuje Trirog. Táhne se tisíce mil od severu k jihu a stovky mil východo-západně. Ze tří světových stran ji omývá nekonečné moře, jen na západě se zvedá hraniční hradba strmých horských štítů. Říká se, že je nejde překonat a nikdo neví, co leží na druhé straně. Někteří mluví o Nihilu, ale netuším, co to je…
Trirogu v současnosti vládne kníže, jindy to bývá král, který je volen šesti markrabaty. Každý markrabě je vládcem jedné šestiny Trirogu, jedné marky. Jsou to Severní marka, Vrchovina, Planiny, Východní marka, Jižní marka a Západní marka. My jsme ve Východní marce. Většina lidí se tu živí rybolovem nebo dřevařstvím. U nás v Habrově je to především ten rybolov. Naše ryby jsou prý nejlepší v celém Trirogu, aspoň se to říká. Náš pán, vladyka z Habrova, se prý stará o to, aby se místní pochoutky dostaly až knížecí stůl.“
„Kdo je vladyka?“ zajímal se jeden z posluchačů.
„Stejně jako je Trirog členěn na marky, je každá marka rozdělena na malá panství v čele s vladyky. Ten náš žije v hradě na ostrově v zátoce a odtud spravuje své území.“ Vzal do ruky klacík a neuměle nakreslil do hlíny plánek Habrova. „Veškerá sídla jsou okolo řeky Okrouhlice,“ načrtl do hlíny zvlněnou čáru, „která ústí do zátoky. Řekou se plaví dřevo z lesů na západě a zachytává se tady a tady…“ Postupně vysvětloval další a další zajímavosti a pod rukama se v prachu pomalu rýsovala přehledná mapa Habrova s domky, útesy na pobřeží, poli kolem Okrouhlice, kopci a lesy.
Když byl s vysvětlováním hotov, odložil klacek a nechal ostatní, aby vstřebali informace, které jim poskytl. Ti si nějakou dobu střídavě prohlíželi nákres a upírali zrak do okolí, aby se v něm zorientovali. Když usoudili, že aspoň přibližně tuší, jak to kolem nich vypadá, osmělili se k další otázce:
„Když jsi nám vyprávěl, jak jsi nás zachránil, říkal jsi, že přitom, jak ses topil, modlil ses ke všem vodním bohům. Co jsou ti bohové zač?“
„Tak zaprvé: netvrdil jsem, že jsem vás zachránil. Jen jsem vás vytáhl ze člunů na břeh, takže nezveličujte mé zásluhy. Zadruhé,“ povzdechl si, „s bohy je to složité. Máme spoustu bohů. Každý má pod palcem něco a přiznám se, že někdy sám nevím, kterého vzývat, když něco potřebuju. Někteří jsou velmi mocní a lidé se často bojí k nim modlit, protože se obávají jejich hněvu. Mezi takové patří třeba Bělbog, Svarog, Mokoš a Nyja (ale i další). Tito vládnou nebi, zemi, podsvětí a vodě. Pak jsou tu jiní, kteří mají na starost úrodu, počasí, lesy, zvěř a tak dále. Je to všechno samozřejmě mnohem složitější, ale nejsem kněz, abych se v tom vyznal. Jak už jsem říkal, někteří bohové jsou všemocní, jiní slabší. Když jsem byl jednou na Planinách, některé ze zdejších menších bohů tam vůbec neznali a naopak uctívali jiné, které jsem zase neznal já… Nicméně v okolí je spousta kapliček, svatyní a oltářů, které nám mají zajistit přízeň toho či onoho boha. Můžete se tam zajít podívat.“ Zakončil s úsměvem Slavoj a odmlčel se nechávaje posluchače utříbit si myšlenky.
„A žijí tady i jiné národy, než lidé?“
„Spolu s námi tady žije malý lid, půlčíci. Jsou v přízni pána a mají různá privilegia, protože nám hlídají hranice, starají se o svatyně a podobně. Navzdory svému malému vzrůstu jsou bystří a obratní a nejeden opilec už doplatil na to, když se v hospodě začal vysmívat hobitovi kvůli jeho výšce…
Jinač se povídá o různých dalších národech, ale většinou jde o legendy. Občas se odněkud vynoří skupinka skřetů (a podobných bestií), snad někde v horách nebo ve hvozdech, či snad v mokřadech žijí elfové, trpaslíci, krollové, obři, ale nikdy jsem žádného neviděl. Teda mám za to, že jsem jednou v lese viděl elfa, ale táta říkal, že se mi to jenom zdálo a ať neblábolím nesmysly. Krom toho tu občas vídáme, hlavně v noci, nejrůznější stvoření, snad rozmary bohů, která budí hrůzu, jindy jsou v lesích vidět víly, běsové, snad i vlkodlaci a další, ale lidé se takovým podivnostem obvykle snaží vyhýbat, protože z toho koukají problémy.“
Slavoj se opět na chvíli odmlčel a pozoroval obličeje okolo sedících. V tvářích se jim zračila zvědavost a neklidně těkající oči prozrazovaly nepřeberné množství dalších nevyřčených otázek.
„Klidně se ptejte,“ vybídl je Slavoj vstřícně. „Pokud budu vědět, rád vám odpovím…“