Dnes jsem si jako každý den šel v podvečer posedět s mými kamarády rybáři do naší oblíbené hospůdky. Sedli jsme si k našemu stolu a dali si jeden korbel toho místního rádoby piva. Alek rozdal karty a hráli jsme. Po několika partiích to všechny přestalo bavit a pomalu jsme se začali rozcházet domů. V hospůdce jsem zbyl jenom já a Alek. Těsně před tím než jsem chtěl vstát od stolu přišla dovnitř velmi pěkná žena tak kolem 20 let, středně dlouhé tmavé vlasy, ale neměla nic moc oblečení. Došla asi doprostřed hospody a začala vyřvávat, že potřebuje nějaké lidi na práci na lodi. Tehdy mi to došlo, přestalo mě bavit každý den se hrabat v rybím slizu a říkat si “Zaříznout, střeva ven.“, ten pach rybiny už jsem prostě nesnesl a rozhodl se, že se pokusím uplatnit své zkušenosti s prací na lodi a přihlásil jsem se té ženě. Ptala se mě proč si myslím, že bych jí mohl být užitečný. Tak jsem jí řekl, že umím rybařit, znám umění mořeplavby a hlavně, že nenajde lepšího navigátora. Bylo mi jasné, že navigátor na lodi už nejspíš bude, ale viděl jsem v tom příležitost se od něj naučit ještě něco víc. Řekl jsem té ženě, že se jmenuji Maer Duldon a ona se mi představila jako Viki. Dohodl jsem se s ní na neuvěřitelné částce, nabídla mi 140 zlatých za to, že budu ochraňovat nějakou ženu. Nevěděl jsem sice jak bych jí mohl ochránit, ale ta šance naučit se novým věcem a tak obrovská výplata mi nedovolily odmítnout. Spolu se mnou se přihlásili ještě 4 nějací celkem obyčejní lidé, jedna velmi dobře vyzbrojená žena a jakýsi hromotluk. Viki nám řekla, že vyrážíme zítra ráno a odešla. Šel jsem se rozloučit s Alekem. Doufám, že se zase brzy uvidíme.
Nalodění
Další den ráno jsem si přivstal abych všechno stihl. Sbalil jsem si svůj prut, vlasce, skleničku s návnadou a měch na vodu… Vody není nikdy dost, miluji vodu, rád si s ní hraji, mám pocit, že je to jediná věc, která při mně bude několik následujících dní stát… Přišel jsem na loď mezi prvníma. Loď byla poměrně malá, vypadala velice rychle, byla ozbrojená na každé straně dvanácti děly, později jsem si všimnul, že ještě jedno dělo je vepředu. Loď se jmenovala Boa Vista. Šel jsem si ji prohlídnout zevnitř a ubytovat se v jedné z kajut. Kajuta byla celkem pohodlná, určitě byla hezčí než ten můj krcálek, ve kterém jsem bydlel do teď… Seznámil jsem se s několika cestujícími a posádkou. Potom jsem už nedočkavě vyhlížel z paluby Aleka, říkal mi, že mi ještě před odplutím přijde zamávat, ale nikde na břehu jsem ho neviděl. Potom kapitán zavelel k vyplutí a loď se rozjela na východ… Proč Alek nepřišel? Zapomněl na mě? Snad se mu nic nestalo. Hned jak se vrátím musím ho najít a zjistit proč nepřišel.
Pluli jsme několik dní. Během nich jsem se blíže seznámil s členy naší skupiny. Swanie: žena, tmavě hnědé, dlouhé vlasy spletené do copu, khaki košile, kožená zbroj, hnědé kalhoty, slušné boty. Díky svému vybavení (meč, luk, štít) vypadá celkem nebezpečně.
Calif: robustní muž silnější postavy, roztrhané kalhoty a košile, téměř zničené boty, na hlavě kus černého hadru. Díky své postavě a dvoubřité sekeře vypadá taky velmi nebezpečně, ale s inteligencí to bude horší.
Alder: černé kalhoty, bílá košile, široký kožený pásek, vysoké boty. Potetovány obě paže. Řadí se mezi ty hezčí a inteligentnější lidi. Na pravé paži má přidělané válečné kladivo. Po krátkém rozhovoru mi bylo jasné, že je to kněz Mauriho, takže ho budu brát s odstupem, jelikož nemám rád jakékoli náboženství.
Snoroh: malý vzrůst, vousy. Prý je z hor. Jeho inteligence asi převyšuje nad sílou, ale má u sebe dlouhé kopí, které při jeho malé výšce vypadá ještě vyšší.
Cassias: střední vzrůst, mladý , dlouhé tmavé vlasy upletené do malých copánků stáhnuté do jednoho copu, opálený, pod levým okem má vytetované dvě malé černé slzy. Prosté oblečení, černý plášť, kožený opasek, za kterým obvykle nosívá dýku. Má papouška.
Na lodi se k nám připojil ještě nějaký člověk, kterého si najala přímo Antalea. Říkal, že si své jméno nepamatuje. Měl starou bílou košili a kalhoty. Má krátké vlasy a taky se řadí k těm hezčím. U sebe asi nemá žádné zbraně.
Hned první den jsem lodnímu navigátoru nabídl, že mu pomůžu, ale nevypadal, že chce aby se mu někdo míchal do práce a řekl mi, že si to ještě rozmyslí. Nechal jsem to být. Ještě ten večer za mnou přišel a souhlasil. Zavedl mě do své kajuty, na stole měl spoustu přístrojů a pomůcek, které jsem nikdy neviděl. Chvíli mi vysvětloval jak se co používá. Poměrně rychle jsem to pochopil, ty věci velmi usnadňovaly navigaci hlavně v noci. Měl jsem každou noc chodit zapisovat údaje, které jsem zjistil z těch přístrojů. Nevím, sice, jestli se tak jenom nechtěl zbavit svých povinností vstávat pozdě v noci a měřit, ale to mi nevadilo. Snad se mu zavděčím a někdy v budoucnu budu taky tak dobrý jako on. Viki nás seznámila se ženou kterou máme ochraňovat, jmenuje se Antalea Marvanová. Nepřetržitě u ní držíme hlídku. Snad se jí nic nestane, těch 140 zlatých by byl můj sen. Přemýšlím co si za ně pořídím. Možná nějaké ty přístroje, co jsem viděl u navigátora, ale to má ještě čas.
Ostrov Mirnor
Asi pátý den jsme přistáli na ostrově Mirnor. Kapitán řekl, že zítra ráno vyplouváme a do té doby máme volno. Do přístavu nás nechtěli pustit se zbraněmi, což mi ale nevadilo, protože kromě svého prutu, který jsem stejně nechal v kajutě, jsem žádné zbraně neměl. Vadilo to ale ostatním, hlavně tomu knězi. Šel jsem se podívat do města na nějaké pruty a návnady, novinky co by mě zaujaly, ale nic moc jsem nenašel. Když jsem se vrátil zpět na loď potkal jsem ostatní, jak jdou do města s Antaleou, tak jsem se k nim přidal. Procházeli jsme stánky a obchůdky, až jsme přišli k jednomu zlatnictví. Uvnitř Antalea našla pečetní prsten svého otce, který mu byl ukraden a začala se hádat se zlatníkem. Zlatník jí ale prsten nedal, nabídl jí, že si jej může koupit za cenu, za kterou jej koupil on. Antalea s tím samozřejmě nesouhlasila, vždyť to byl její majetek, proč by si jej měla kupovat zase zpět? Proto nás pověřila úkolem, získat ten prsten. Začali jsme tedy sledovat zlatníka, jeho dům, místa kam chodí a lidi se kterými se stýká, zjistili jsme od koho koupil ten prsten a snažili jsme se jej vystopovat. Mi se moc nepovedlo zjistit nějaké informace, ale ostatní byli úspěšnější. Byli dokonce vystaveni smrtelnému nebezpečí, když se střetli se skupinou nějakých chlápků s dýkami, ale prsten se nám i přesto nepodařilo získat, a museli jsme ho vykoupit, respektive vykoupila ho Antalea. Nevím, jestli jsme ji potěšili, ale aspoň jsme se snažili.
Vrazi
Další den ráno jsme vyrazili. Pluli jsme asi 4 dny. Pečlivě jsem měřil a zapisoval údaje, které jsem zjistil z přístrojů. Každý den ráno si dávám pořádnou rozcvičku. Nedávno jsem si hrál s vodou a stalo se něco divného, měl jsem pocit jakoby mě ta voda poslouchala, možná se mi to jen zdálo, ale myslím, že se mi to nestalo poprvé. Všimnul jsem si, že mám k vodě úplně jiný vztah než ostatní. Zatím to ale nikomu nebudu říkat, nevím jak by zareagovali. Možná by mě pokládali za čaroděje, ale to já nejsem, ani jsem nikdy nechtěl být čaroděj. Nechci ale ani aby se to s vodou už nikdy nestalo, bylo to něco nového, zkusím se na to soustředit a zjistím o co jde a jestli toho můžu nějak využít.
Dnes jsme dopluli na malý rybářský ostrůvek. Kapitán nám dal volno do rána. Pomohl jsme doplnit zásoby, poslední dobou se na lodi začínám nudit, už to není jako první den, z vyprávění vojáků jsem asi začal chtít zažít nějaké dobrodružství. Ráno Viki přivedla na palubu nějakého muže, prý je to její bratr. Jmenuje se Trimius, vypadá jako docela inteligentní člověk, zjistil jsem, že patří do řádu Pravá cesta, je to prý řád žebravých mnichů, víc jsem se nedozvěděl. Někdy si s ním musím promluvit. Zkusím se jej zeptat, na to co se mi stalo, ale až nadejde čas, zatím nevím, jestli mu můžu věřit. Kromě Trimiuse k nám přistoupilo ještě pár lidí a nějací dva kupci.
Potom jsme vypluli. První dva dny byly úplně obyčejné, náš kněz se provokoval s lodním knězem, hromotluk dělal problémy, no prostě normální průběh. Třetí den byl stejný až do večera, tehdy se to stalo, byl jsem v kajutě, když jsem uslyšel volání o pomoc a o vraždě. Běžel jsem hned na palubu, to už tam byl kapitán a spousta dalších lidí. Dozvěděl jsem se, že prý došlo k vraždě a viděli někoho běžet do podpalubí, kapitán proto vydal rozkaz, aby se nikdo z podpalubí nedostal ven a ani nikdo dovnitř, ale to už byla spousta lidí z podpalubí na palubě, takže to nemělo moc smysl. Když jsme si prohlédli mrtvolu zjistili jsme, že to je jeden z těch kupců, kteří nasedali na tom rybářském ostrově. Byl několikrát bodnutý dýkou. Kapitán potom nechal prohledat podpalubí, kde měl vrah být, vojáci našli v kajutě od Swanie plášť a dýku od vraha, kapitán proto nechal Swanie zatknout a zamknout do jejího pokoje. Ona ale byla na palubě když se to stalo. Kapitán dal rozkaz zabavit všechny zbraně. A šel vyslýchat všechny lidi na palubě a začal od Swanie. Nic se ale asi nedozvěděl a jen nechal zdvojit hlídky a propustit Swanie, trochu mě zarazilo to, že s tím dál nic nedělal, ale asi věděl něco, co my ne. Zjistil jsem, že později večer šel kapitán ještě s několika vojáky prohledat potichu sklady, ale asi nic nenašli. Další den se nic nedělo, všichni byli opatrní. Zkoušeli jsme něco zjistit, ale žádné stopy jsme nenašli. Vyslechli jsme i Druhého kupce, který byl jeho dobrý přítel, říkal, že mohl mít spoustu nepřátel, to prý k jeho povolání patří, ale nevěděl o nikom určitém. Kapitán další den také asi nic nezjistil a tak jsme šli normálně spát. Těsně před tím, než jsem ulehnul do postele jsem uslyšel někoho volat poplach. Okamžitě jsem vyběhnul na chodbu, u jedné kajuty těch kupců stál hlouček vojáků, kteří se hrnuli dovnitř. Když jsem přišel blíže uviděl jsem druhého kupce v kaluži krve a vojáky, jak tahají nějakého člověka z okna kajuty, kterým chtěl asi utéct. Vojáci odvedli toho vraha do jednoho skladu a kapitán ho šel vyslechnout. Společně se Swanie jsme šli zjistit, jestli druhý kupec ještě žije, ale už bylo pozdě. Později jsme zjistili, že ten vrah má uříznutý jazyk, takže ho kapitán nemohl vyslechnout. Konečně už jsem se nemusel bát, vrah byl chycen. Potom jsem si šel lehnout.
Další den jsme měli doplout do kolonie Ulmu do Ul portu. Těšil jsem se až se zajdu podívat do stánku s návnadami a pruty, možná si koupím nějaký nový prut, a návnady. Myslel jsme si, že už nikdy nebudu rybařit, ale na lodi se skoro nic jiného dělat nedá, takže mívám udici pořád ve vodě. Spoustu ryb dávám do kuchyně, aspoň je to čerstvé jídlo, to nasolené už mi přestává chutnat. Dohodl jsem se s kuchařem na skvělém obchodu, já ulovím rybu a přinesu mu ji a on jí uvaří, půlku si nechá a tu druhou mi zase vrátí. Musím říct, že vaří velmi dobře, takže mi to stojí za to obětovat půlku ryby.
Pluli jsem celý den až do večera, potom konečně ten chlápek z koše zavolal: „Země na obzoru“. Mohli jsme být tak půl hodiny od přístavu a někdo zakřičel poplach. Zjistil jsem, že nějaký voják vyhrožuje, že pokud nepustíme toho vraha, že vyhodí, celou loď do vzduchu. Okamžitě vypukla panika, všichni se snažili dostat k záchranným člunům. Myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka. Šel jsem se taky schovat, ale nevím, jestli by to pomohlo. Ten voják stál ve skladu střelného prachu se zapálenou pochodní a žádal, aby byl propuštěn ten vrah a aby za ním do podpalubí přišel kapitán. Kapitán mu vyhověl, zbylá posádka se přesunula na příď lodi, protože sklad střelného prachu byl na zádi. Kdyby sklad vybuchnul, celá loď by se okamžitě potopila. Netuším, jestli by to někdo přežil, ale jestli ano, možná by se dokázal dostat na pevninu, protože ta už byla na dohled. Rozhodně jsem to ale nechtěl zkoušet.
Někteří členové družinky, začali vymýšlet plán jak zabránit výbuchu a jak zachránit kapitána. Cassias, bezejmenný a Trimius se spustili po laně dolů a oknem vlezli do skladu a počkali si až jeden z vrahů půjde s kapitánem vyjednat podmínky. Když se tak stalo, Alder spolu s kapitánem napadli toho vraha, ale on stihnul pořezat kapitánovi krk, okamžitě se ho ujal lodní lékař. Mezitím, Cassias, bezejmenný a Trimius vběhli do skladu střelného prachu a zabili druhého zloděje, naštěstí pochodeň nespadla k žádnému ze sudů. První zloděj běžel zpět do skladu, ale když uviděl, že tam jsou naši, otočil se a pokusil se vyskočit oknem. Těsně než vyskočil se Alderovi povedlo ho praštit kladivem do zad. Jeho tělo vypadlo oknem do moře, možná byl mrtvý už tehdy, ale když pro něj Cassias skočil do vody, bylo už po něm. Oba vrazi byli mrtví a kupci taky, nebyl už žádný další člověk, který by s tím měl něco společného. Všichni na palubě si oddechli, že to mají za sebou, a že za pár minut budou moct vysednout a trochu si pročistit hlavu v některé hospodě v přístavu.
Ulport
Když jsme dopluli, lodní doktor všem řekl, že kapitán zavelel, že zde se bude čekat, dokud se jeho stav nezlepší. Rozhodl jsem se, že se půjdu podívat do města. Šel jsem se podívat na pruty a návnady a taky jsem si koupil speciální návnadu na jednu místní rybu, prý žije kousek dál od břehu, tak ji vyzkouším až budeme na lodi. Když jsem se vrátil na loď potkal jsem družinku s Antaleou, říkali, že jdou do města, tak jsem se otočil a šel s nimi. Všimnul jsem si i nějakých 3 lidí, dvou mužů a jedné ženy, kteří taky zrovna šli do města. Jeden z nich byl v plátovce a zrovna vycházel s těma dvěma z lodi, nikdy předtím jsem si jich nevšimnul, asi byli pořád zavření v kajutě. Procházeli jsme kolem různých obchůdků a vtom jsme uslyšeli výstřely, na toho chlápka v plátovce začal někdo střílet z okna, okamžitě jsme se s Antaleou schovali. Když výstřely utichly, začala panika, ti zbylí dva lidé okamžitě tasili zbraně a rozběhli se do baráků, ze kterých šly výstřely, předtím ale ještě jsme jim nabídli, že se postaráme o toho postřeleného. Swanie mu začala obvazovat rány a zastavovat krvácení, ale říkala, že to chce pořádné nářadí. Když se ti dva vrátili, říkali, že nikoho nechytili, a něco v tom smyslu, že to udělal určitě někdo od nějakého Alexandra. Zjistili jsme, že ten postřelený je inkvizitor, a že na tomto ostrově se rozmohlo uctívání špatných bohů a oni to musí zarazit. Dál prý už nepotřebovali naši pomoc, tak jsme se vrátili na loď.
Antalea říkala, že večer je na ostrově nějaká slavnost a že se tam bude chtít jít podívat a tak jsme večer vyrazili opět do města. Všichni jsme se dobře bavili a popíjeli jsme. Ve městě byla taky spousta vojáků. Když jsme se vraceli, začal jsem mít divný pocit, jakoby se mělo něco stát. Uviděli jsme 3 jezdce na koni, které honili další tři jezdci. Když kolem nás projížděli jeden z nich spadl z koně na zem a jeho kůň běžel s ostatními. Všichni zmizeli ve tmě. Viki se šla s Antaleou schovat na loď a my jsme šli prohledat tělo. Chlápek byl mrtvý, měl v zádech šipku z kuše. Měl u sebe nějaký zapečetěný papír poskládaný do takové šipky. Na sobě měl kožené kalhoty, košili, plášť a jezdecké boty, u sebe měl ještě střelný prach a koule do pušky. Napadlo mě, že bych si ty boty mohl vzít, protože on už je potřebovat nebude. Vyzkoušel jsem si je a pasovaly jako ulité. Potom jsem si řekl, že by byla škoda tam nechat i to oblečení, tak jsem všechno vzal a mrtvolu schoval. Potom jsem zahlédl hlídku, tak jsem od tama raději utekl. Když jsme přišli na loď Viki nám řekla, že se u nich objevil Alexandr a vzal Antalee její pečetní prsten. Antalea nás seřvala, že ji nehlídáme pořádně a že jí máme ten prsten přinést.
Alexandr
Odpečetili jsme ten papír a přečetli jsme si tohle: „Alexandře Nelíbí se mi, že naše věc pomalu ztrácí podporu místních. Jistě jsi přemýšlel proč jsem ti poslal Knoxovu knihu moci. Pak ti mohu jedině poradit ať demonstruješ naši sílu. Pokus se získat pro naši věc další lidi. Vedeš si dobře příteli. Neztrácej víru. Lord Lesterius“ Vydali jsme se proto hledat toho inkvizitora, aby nám řekl, kde bychom mohli najít Alexandra. Našli jsem je všechny tři v jedné hospodě ve městě a řekli jsme jim o tom dopise a o tom, že se taky snažíme dostat Alexandra.
Inkvizitor nám řekl, že Alexandr má nejspíš doupě uprostřed ostrova a že s námi pošle jeho pomocnici Miu. Byla to velmi pěkná žena, řekl bych, že hezčí než Viki, tak jsem si říkal, že bych se ji mohl pokusit zaujmout, uvidím… Vyrazili jsme ráno. Po pár hodinách chůze jsme zjistili, že jediní, kdo si vzali vodu a jídlo jsem já a Mia, tak jsem se projevil jako inteligentní, snad si toho všimla. Ostatní lezli na stromy pro nějaká manga a kokosy a já s Miou jsme jedli ryby co jsem ulovil. Když už jsme byli asi několik hodin od místa, kam jsme měli dojít, přepadli nás nějací tvorové, vypadali jako podivné krysy s opičí postavou, stříleli po nás z pušek a měli šavle. Mia říkala, že jsou to Skaveni. Viki mi dala do ruky meč, říkala, že ho vzala nějakému vojákovi, který prý chtěl znásilnit nějakou ženu v Ulu. Nikdy jsem nechtěl bojovat a zabíjet, ale když mě ta obluda napadla, neměl jsem na výběr, navíc ten netvor útočil na Miu, tak jsem jí chtěl pomoct. Kupodivu se mi celkem vedlo, párkrát jsem ho seknul, ale on mě taky. Naštěstí se mi ho podařilo probodnout a on padnul k zemi. Já i Mia jsme byli zranění a potřebovali jsme pomoc od Swanie, která nám rány obvázala. Když jsem se podíval na tu obludu znova, začala se jakoby rozpouštět i s tou puškou a šavlí. Měl jsem podivný dobrý pocit, možná z toho, že jsem pomohl Mie, ale možná to bylo z toho, že jsem zabil tu obludu. Kdyby tu nebyla Mia, asi bych před těmi obludami utekl, ale asi jsem už překonal ten strach. Ostatním se taky povedlo zneškodnit ty obludy, a tak jsem se po krátké pauze zase rozešli. Asi za hodinu jsme došli k místu, kde by se měl Alexandr nacházet. Začali jsme prohledávat okolí a našli jsme vstup do podzemí. Uvnitř jsme našli Alexandra a tři další lidi, kteří byli oblečeni stejně jako ten chlap, kterému jsem vzal to oblečení. Zrovna obětovali nějakou ženu. Šli jsme se poradit ven, co uděláme. Všichni říkali, že tam mám jít já, a že mám dělat, jako, že jsem donesl ten dopis pro Alexandra a potom ho mám zabít dýkou. Ale tenhle plán nemohl vyjít. Já, který jsem nikdy nezabil člověka bych teď měl někoho, kdo má navíc plátovou zbroj, probodnout dýkou? Tak jsem se vymlouval, že to nemůže vyjít a navíc jsem měl příšerný strach. Najednou Mia řekla, že to udělá ona, že jí mám dát oblečení. To mi ale dodalo odvahu. Přece se před ní nemůžu chovat jako srab. Vzal jsem si dýku od Swanie, dopis a plášť a šel jsem. Když jsem přišel k místnosti, ve které byl Alexandr, místo té ženy tam stál tři metry vysoký démon, Alexandr byl asi vyčerpaný na zemi a ti tři jej křísili. Rozhodl jsem se, že ho nezabiji, jen mu uříznu prst s prstenem. Blížil jsem se k němu s dopisem, pod kterým jsem měl dýku a řekl jsem „Přináším dopis pro Alexandra od lorda Lesteriuse.“ Alexandr natáhnul ruku, já ji chytil a uříznul jsem mu prst i s prstenem. Okamžitě začal křičet a já utíkat. Běžel jsem tak rychle, jako ještě nikdy před tím. Vyběhl jsem z podzemí a běžel dál. Ostatní to velmi rychle pochopili a rozběhli se taky. Utíkali jsme dlouho. Snažili jsme se dostat co nejrychleji na loď. Tam jsme se rozloučili s Miou, doufám, že se ještě uvidíme. Před lodí mě zastavili nějací vojáci a ptali se mě, kde jsem našel ten meč. Úplně jsem něj zapomněl. Musel jsem lhát, vždyť Viki a Swanie zabili toho vojáka. Řekl jsem, že jsem ho našel ve městě, když byla ta oslava, a že jsem ho přišel dát vojákům, protože se jim asi ztratil. Antalee jsme donesli její prsten a prst jsem raději vyhodil do moře. Antalea byla ráda, že má zpět prsten a že se všichni vrátili zdraví. Bojím se, že se mi Alexandr bude chtít pomstít, neviděl mi sice do tváře, protože jsem měl plášť, ale je to kouzelník, nevím, jestli si to nedokáže zjistit nějak jinak.
V poslední době nemám moc času ani chuť psát deník, ale začnu hned jakmile se stane něco důležitého.
Rudý drak
Na deník jsem zapomenul, za dobu kterou jsem jej nepsal se stalo pár zajímavých věcí, ale asi se nic nestane, když je nedopíšu, takže budu pokračovat tím, co se stalo naposledy. Nedávno jsem opět získal ten pocit, jako bych byl s vodou spojen nějakým poutem, šel jsem se proto vyzkoušet ven na moře, jestli dovedu s vodou komunikovat. K mému úžasu mě voda opravdu poslouchala, nebyl to už ale jenom kyblík s troškou vody, dovedl jsem dělat pořádné vlny na moři. Napadlo mě proto, že bych mohl trošku pomoci a požádal jsem vodu, aby popohnala naši loď tím směrem, kterým jsme pluli.
Sednul jsem si na záď a zkusil to. Voda mě poslechla, loď sebou několikrát škubnula a loď prudce zrychlila. Takto jsem jí popoháněl ještě nějakou dobu a potom jsem si šel odpočinout do kajuty, šel jsem opatrně, aby mě nikdo neviděl, protože všem bylo divné, že jsme tak podivně zrychlili.
Pár dní potom někdo z paluby zavolal poplach, všichni se běželi podívat, co se děje. Nedaleko od nás se objevily čtyři Vermanské lodě. Okamžitě jsem šel na záď a začal jsem pomocí vody popohánět Boa Vistu. Boa Vista byla sice menší a rychlejší než Vermanské lodě, ale oni měli početní převahu a větší palebnou sílu. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych neurychlil Boa Vistu a neujeli bychom jim, nejspíše bychom byli všichni mrtví, nebo alespoň v dost nepříjemné situaci.
Za několik dní jsme dopluli do velkého přístavu. Zjistili jsme, že tady budeme přesedat na jinou větší loď, která se jmenuje Rudý drak. Antalee jsme pomohli přesunout zboží na draka a šli jsme do hospody. Trimius nám řekl, že jde za bratry do chrámu Pravé cesty na ostrově. My jsme se nudili a měli jsme spoustu času, protože Rudý drak měl odjíždět až za čtyři dny, a tak jsme šli s ním. Po cestě tam se nic zvláštního nestalo a celkem v klidu jsme došli až do chrámu, kde Trimiuse přivítali jeho bratři. Trimius jim odevzdal nadbytečné peníze. Tehdy jsem si upevnil názor, že nikdy nevstoupím, do žádného řádu. Bratři z Pravé cesty řekli Trimiusovi, že se nedávno kousek odsud objevil v noci nějaký podivný záblesk. Rozhodli jsem se, že se tam zajdeme podívat. Když jsme došli na místo, našli jsme podivnou silovou bariéru, za níž byli dva mrtví chlápci v docela pěkných šatech. Využil jsem toho, že dokážu vycítit vodu a přišel jsem na to, že pod tou bariérou vede nějaký vykopaný kanál, kterým bychom se tam mohli dostat. Prošli jsme kanálem a našli jsme místnost ve které bylo deset kostlivců a nějaká věc která dělala tu bariéru. Napadlo mě, že bych mohl pomocí vody smést kostlivce a tak jsem ostatním řekl, že si myslím, že zanedlouho přijde přílivová vlna, takže bychom měli jít na povrch. Jak jsem řekl, tak se i stalo, kostlivce smetla vlna a bariéra zmizela.
Duke a Cech Netopýrů
Když jsme se vrátili do města, šli jsme do hospody. Inkvizitor tam zrovna vyvěšoval plakát, že se pořádá ho na nemrtvé, kteří se na ostrově začali objevovat. Sraz byl další den ráno na náměstí. Přihlásil se Snoroh a ještě nějací dva žoldáci. S nimi šel ještě Inkvizitor a stopař. Odměna pro ty tři byla dohromady 500 zlatých. Vyšli v podvečer. Večer do hospody přišla podivná skupinka dvanácti lidí, všichni měli převázané oči šátkem a měli u sebe meče a malé klícky, ve kterých měli netopýry. I když měli zavázané oči šli velmi jistě a ani do ničeho nenarazili. Vedl je jeden muž, který měl pásku přes levé oko. Byl oblečený v černém rouchu s červenými pruhy. Ten chlápek se ptal na inkvizitora. Viki to nedalo a šla zjistit co jsou zač, ale nic moc se nedozvěděla. Asi ve dvě ráno si Viki všimnula, že ta skupina lidí odchází, a vydala se je sledovat. Šli ven z města, po cestě směrem do středu ostrova. Snoroh se svojí skupinou šli směrem k ruinám nějakého starého chrámu. Po cestě potkali skupinku několika kostlivců a jednu zombii, ale podařilo se jim je zničit. Ráno Trimius a bezejmenný zjistili, že Viki už v hospodě není. Od hostinského zjistili, že nejspíše sledovala tu skupinu lidí, protože v noci šla za nimi. Do hospody přišli nějací tři lidé a vyptávali se hostinského, jestli neviděl tu skupinu lidí. Trimius se jich zeptal, kdo jsou a proč je hledají. Oni mu řekli, že jsou Fredegardská družina, a že to byl lord Duke a jeho Cech Netopýrů a že Duke chce zabít inkvizitora, protože inkvizitor zabil Dukovy rodiče, když byl malý, a jelikož oni byli Knoxovi věřící, ujal se Duka kněz Knoxe Kerdos. Inkvizitor nedávno zabil i Kerdose a to Duka rozzuřilo natolik, že se ho vydal obětovat. Cech netopýrů jsou jeho poslušní bojovníci, které si vycvičil. Duke na nich zkoušel nějaká kouzla, a proto dovedou vidět, i když mají šátky přes oči. Trimius se začal bát o svou sestru a vydali se s Fredegardskou družinou po stopách Duka.